Přebytek, daně a přetížené dráty: Energetická transformace potřebuje víc než ambiciózní cíle
Dva příběhy z posledních týdnů, vzdálené od sebe tisíce kilometrů, odhalují tentýž problém: zelená revoluce nestojí a nepadá na počtu solárních panelů ani větrníků. Záleží na tom, jak jsou nastavena pravidla hry — a kdo drží klíče od sítě.
Kypr: Když mimořádné zisky vyvolávají mimořádné otázky
Na neformálním summitu ministrů energetiky EU v Nikósii se v polovině května 2026 znovu otevřela debata, která energetickým firmám způsobuje noční můry: windfall tax neboli daň z mimořádných zisků. Téma není nové — Evropská unie ji v upravené podobě zavedla již v roce 2022 jako reakci na cenové šoky po ruské invazi na Ukrajinu. Tehdy generovala odhadem 140 miliard eur napříč členskými státy. Jenže otázka, co s těmito příjmy dál a zda mají podobné mechanismy pokračovat, zůstává otevřená.
Zástupci Španělska, Řecka a Francie na Kypru prosazovali prodloužení mechanismu a jeho rozšíření na výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů, kteří profitovali z vysokých tržních cen, aniž by sami čelili nárůstu vstupních nákladů. Proti stáli představitelé Německa a Skandinávie s argumentem, že nepředvídatelné zdanění odrazuje od investic právě tehdy, kdy je třeba do obnovitelné energetiky přitáhnout stovky miliard eur.
Čísla mluví jasně: podle BloombergNEF bylo v roce 2025 do OZE v EU investováno přibližně 130 miliard eur — rekord, ale stále hluboko pod odhadovanou potřebou 300 miliard eur ročně do roku 2030, pokud má Evropa splnit klimatické závazky. Každý regulatorní signál, který investory zneklidní, může tuto mezeru dále prohlubovat.
Indie: Gigawatty na papíře, kilowatty v síti
Zatímco Evropa řeší přerozdělení zisků, na druhém konci světa se odehrává drama jiného druhu. Indie si stanovila ambiciózní cíl: 500 GW výkonu z obnovitelných zdrojů do roku 2030. Ke konci roku 2025 měla nainstalováno přibližně 210 GW — tedy méně než polovinu. Problém ale není nedostatek zájmu developerů ani slunce. Je to přenosová soustava.
Indie nemá dost drátů.
Podle zprávy Ministerstva pro nové a obnovitelné energie (MNRE) čeká na připojení k síti projekty v celkovém výkonu přes 80 GW. Developeři v reakci na to začali záměrně zmenšovat rozsah nových projektů — místo 500 MW bloků staví 200 MW, aby se vešli do volných kapacit stávající infrastruktury. Výsledkem je paradox: poptávka po zelené elektřině existuje, technologie jsou dostupné a levné, ale elektřina se nedostane tam, kde je potřeba.
Podobný scénář — i když v mírnější formě — není cizí ani Evropě. V Německu musí operátoři sítě pravidelně odstavovat větrné parky na severu země, protože linky na jih nestačí odvést veškerou produkci. Odhadované náklady na tato tzv. redispatchová opatření přesáhly v roce 2024 hranici 3 miliard eur.
Obnovitelná energie a úspory: Kde hledat skutečné rezervy
Investice do přenosových soustav a regulatorní stabilita jsou sice nezbytné, ale průměrný domácí odběratel nebo majitel firmy s nimi sám nic neudělá. Co ale udělat může?
Praktický příklad: Rodinný dům se spotřebou 5 000 kWh ročně a fotovoltaickou elektrárnou o výkonu 6 kWp vyrobí v českých podmínkách přibližně 5 800–6 200 kWh ročně. Bez baterie a bez sdílení přebytků ale značná část výroby přes den, kdy rodina není doma, odchází do sítě za výkupní cenu kolem 1,50–2,20 Kč/kWh — zatímco nakupovaná elektřina stojí 5–7 Kč/kWh. Efektivní využití vlastní výroby je tak klíčem k reálné návratnosti.
Jednou z cest je komunitní energetika a sdílení elektřiny v rámci energetických společenství. Platformy jako Smart Energy Share umožňují propojit výrobce a odběratele v rámci lokální komunity a lépe využít přebytky, které by jinak skončily v síti za zlomek jejich hodnoty.
Dalším nástrojem jsou úspory energie, jejichž potenciál Evropa stále podceňuje. Renovace budov, výměna kotlů za tepelná čerpadla a optimalizace průmyslových procesů mohou podle IEA snížit spotřebu v EU o dalších 11–13 % do roku 2030 bez nutnosti budovat nové výrobní kapacity.
Výhled do budoucna: Síť jako slabé místo transformace
Kyperský summit nezavede žádnou celoevropskou windfall tax — politická vůle k tomu chybí. Co ale může přinést, je diskuse o tom, jak zdanit energetické přebytky způsobem, který neodradí od investic, ale zároveň vrátí část příjmů zpět do infrastruktury.
Paralela s Indií je varovná: největší hrozbou pro energetickou transformaci v příštích pěti letech není nedostatek výrobních kapacit, ale nedostatek přenosové a distribuční infrastruktury, flexibility sítě a digitálního řízení. Evropa investuje ročně přibližně 40 miliard eur do sítí — ENTSO-E odhaduje potřebu až 67 miliard eur ročně do roku 2030.
Technologie jsou připraveny. Solární panely jsou od roku 2010 o 90 % levnější, bateriové systémy zlevnily o 89 %. Zbytek je otázka vůle — regulatorní, investiční a politické.
Závěr: Kdo čeká na systém, prohraje
Energetická transformace se neodehrává jen v bruselských sálech ani v indických prérijích. Odehrává se na střechách, v bytových domech, v malých firmách. Každá komunita, která se dnes rozhodne sdílet elektřinu, instalovat baterie nebo optimalizovat spotřebu, snižuje zátěž sítě, která jinak praskne pod tlakem rostoucích kapacit OZE.
Nečekejte, až síť dohoní výrobu. Začněte s tím, co máte teď.