Česko na rozcestí: Budeme čekat dalších dvacet let, nebo konečně zrychlíme výstavbu energetické infrastruktury?

Británie právě udělala to, co česká energetika potřebuje jako sůl — zkrotila právní obstrukce, které roky blokují nové přenosové trasy a obnovitelné zdroje. Zákon o energetické nezávislosti, který britský parlament schválil letos na jaře, omezuje možnosti soudního napadání povolení pro klíčové infrastrukturní projekty. Výsledek? Projekty větrných parků, které čekaly na realizaci sedm let, nyní dostávají zelenou v řádu měsíců. Český energetický sektor na podobný krok teprve čeká — a čas hraje proti nám.

Povolování jako černá díra

Průměrná délka povolení pro větrnou elektrárnu v České republice přesahuje osm let. Pro srovnání: v Dánsku je to přibližně tři roky, ve Španělsku čtyři. Přitom Česká republika má závazek pokrýt do roku 2030 minimálně 22 % spotřeby elektřiny z obnovitelných zdrojů — a podle aktuálních analýz Energetického regulačního úřadu jsme na cestě, která nás dovede nanejvýš k 18 %.

Problém není nedostatek vhodných lokalit. Na stole leží desítky projektů větrných elektráren s celkovou plánovanou kapacitou přes 3 000 MW. Většina z nich ale uvízla v síti místních odporů, soudních žalob a opakovaných správních řízení. Zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí sice prošel v posledních letech úpravami, ale zásadní průlom do délky řízení nepřinesl.

Ministerstvo průmyslu a obchodu loni připravilo návrh novely energetického zákona, která měla urychlit schvalování projektů strategického zájmu. Po třech kolech meziresortního připomínkového řízení je dokument stále v šuplíku.

Britský model jako inspirace

Londýnský přístup je pragmatický: projekty energetické infrastruktury, které jsou součástí národního plánu energetické bezpečnosti, mají nově omezené opravné prostředky. To neznamená, že by stavebníci mohli ignorovat environmentální normy — ale třetím stranám se zkracuje lhůta pro podání žaloby a soudy jsou povinny věci rozhodovat přednostně do šesti měsíců.

Výsledkem jsou konkrétní čísla: Británie plánuje do roku 2030 ztrojnásobit kapacitu větrné energetiky na moři na 50 GW. Offshore kapacita v České republice je pochopitelně nulová — jsme vnitrozemský stát — ale srovnatelné ambice pro pozemní vítr a solární energetiku nám chybí stejně bolestně.

Přenosová soustava ČEPS přitom zveřejnila studii, podle níž samotné zkapacitnění klíčových koridorů — zejména trasy jih–sever procházející Vysočinou — by umožnilo připojit dalších 2 400 MW obnovitelných zdrojů bez nutnosti budovat nové elektrárny. Investice odhadovaná na 18 miliard korun čeká na politické rozhodnutí už čtyři roky.

Vodíkový impuls z Bruselu

Paralelně se Evropská komise připravuje na třetí aukci v rámci Evropského vodíkového bankovnictví. Celkem 1,1 miliardy eur bude tentokrát rozděleno mezi výrazně méně žadatelů než v předchozích kolech — z původních stovek přihlášek do druhé aukce zůstalo po předkvalifikaci méně než čtyřicet projektů. Brusel se poučil: raději podpořit méně projektů vyšší částkou a zajistit jejich skutečnou realizaci.

Česká republika v prvních dvou aukčních kolech neuspěla ani s jedním projektem. Příčin je více — vysoké náklady na elektrolýzu kvůli ceně elektřiny, nedostatečná napojení na plynárenskou infrastrukturu upravenou pro vodík a absence domácí poptávky ze strany průmyslu. ČEZ v loňském roce oznámil záměr vybudovat elektrolyzér s kapacitou 10 MW v areálu Elektrárny Ledvice — projekt stále čeká na finální investiční rozhodnutí.

Přitom průmyslové firmy jako Třinecké železárny nebo Spolchemie se veřejně hlásí k dekarbonizaci a aktivně hledají dodavatele zeleného vodíku. Nabídka a poptávka existují — chybí spolehlivé regulatorní prostředí a překlenovací financování.

Fúzní turbulence za oceánem a její dozvuky v Evropě

Zpráva o plánované fúzi NextEra Energy a Dominion Energy — která by vytvořila největšího energetického hráče světa s tržní kapitalizací přesahující 200 miliard dolarů — může na první pohled působit jako vzdálená záležitost. Pro českou energetiku má ale nepřímý dopad.

Konsolidace amerického trhu zvyšuje tlak na evropské utility, aby hledaly vlastní synergie a úspory z rozsahu. ČEZ se v posledních dvou letech zbavoval zahraničních aktiv — prodej podílu v bulharské distribuci nebo rumunských větrných farmách — a soustředí se na domácí trh. Zároveň ale investiční plán 2024–2033, zveřejněný loni v září, počítá s výdaji 200 miliard korun, přičemž více než polovina míří do nových jaderných kapacit v Dukovanech.

Otázkou zůstává, zda je tato strategie dostatečně diverzifikovaná. Dukovany 5 se rozběhnou nejdříve v roce 2036 — optimistický odhad. Do té doby bude Česká republika závislá na přeshraničních tocích elektřiny a na flexibilitě, kterou přináší obnovitelné zdroje a bateriová úložiště.

Komunity jako klíč k rychlejšímu rozvoji

Jedním z přehlížených faktorů pomalého rozvoje obnovitelné energetiky v Česku je nedostatečné zapojení lokálních komunit. Britský zákon explicitně zakotvuje finanční kompenzace pro obce v zázemí velkých energetických projektů — obce dostávají pevnou platbu za každou instalovanou megawatthodinu kapacity.

V Česku takový mechanismus chybí. Přitom právě absence lokálních benefitů je hlavním důvodem, proč se obce staví proti větrným parkům v jejich katastru. Modely komunitní energetiky, které umožňují obcím stát se spoluvlastníky projektů — nebo alespoň odebírat elektřinu za preferenční sazby — jsou v zahraničí osvědčeným nástrojem, jak přeměnit odpor v podporu.

Platformy zaměřené na lokální sdílení energie, jako je Smart Energy Share, ukazují, že zájem o komunitní energetické projekty mezi starosty i firmami reálně existuje. Infrastruktura pro bilancování a sdílení energie přitom stojí zlomek nákladů na výstavbu nových zdrojů.

Co Česko potřebuje

Recept není složitý — pouze politicky náročný. Za prvé: zastropovat délku povolování energetické infrastruktury na čtyři roky pro projekty nad 10 MW, s povinností správních orgánů rozhodovat v zákonných lhůtách pod sankcí. Za druhé: zavést komunitní bonusy pro obce hostující větrné a solární parky, financované z výnosů emisních povolenek. Za třetí: urychlit rozhodnutí o zkapacitnění přenosové soustavy — každý rok odkladu znamená 400 MW nevyužitelné obnovitelné kapacity.

Británie tyto kroky udělala. Německo je udělalo před dvěma lety zákonem o výstavbě obnovitelných zdrojů (EEG 2023). Polsko přijalo podobnou legislativu loni. Česká republika prozatím čeká — a každý rok čekání znamená větší závislost na dovozu elektřiny a vyšší ceny pro průmysl i domácnosti.

Energetická nezávislost není jen otázka geopolitiky. Je to otázka cen, pracovních míst a konkurenceschopnosti. Čas na rozhodnutí je teď.

Česko na rozcestí: Budeme čekat dalších dvacet let, nebo konečně zrychlíme výstavbu energetické infrastruktury?