NÁVRH_NADPISU: Česku chybí přes 1 100 MW větru. Firmy, které čekají na stát, zaplatí účet první
Kuba zvládá třídenní blackouty. Česko zvládá třídenní debaty o tom, jestli je větrník na kopci moc vidět. Rozdíl je v tom, že Kuba řeší havárii systému. My řešíme pomalost systému, který se tváří, že má času dost. Nemá.
Čísla jsou neúprosná: vítr u nás skoro neroste
Česká republika měla ke konci roku 2025 podle České společnosti pro větrnou energii instalovaný výkon větrných elektráren 377,9 MW. To je zhruba výkon jednoho většího plynového bloku. Ne celé nové energetiky. Ne pilíř dekarbonizace. Spíš poznámka pod čarou.
Ještě horší je tempo. V roce 2023 mělo Česko 342,5 MW ve větru. V roce 2024 to bylo 365 MW. V roce 2025 pak 377,9 MW. Za dva roky tedy přibylo jen něco přes 35 MW. To je v zemi, která má v klimaticko-energetickém plánu pro rok 2030 cíl až 1,5 GW větru, energetický ekvivalent přešlapování na místě.
Fotovoltaika mezitím ujela úplně jiný závod. Podle statistik ČSVE dosáhla v roce 2025 instalovaného výkonu 4 740,1 MW. Vítr je tedy u nás asi dvanáctkrát menší než soláry. Přitom právě vítr má vyrábět ve chvílích, kdy fotovoltaika často mlčí: v zimě, večer, při horším počasí. Jinými slovy tehdy, kdy firmy opravdu potřebují elektřinu.
A tady začíná problém pro průmysl. České firmy řeší cenu elektřiny, dostupnost dlouhodobých kontraktů, ESG reporting, uhlíkovou stopu dodavatelských řetězců i tlak zahraničních matek. Jenže domácí větrné projekty, které by mohly přinést stabilnější obnovitelnou výrobu mimo letní poledne, se rodí pomalu. Někdy tak pomalu, že investor dřív vymění představenstvo než dostane razítko.
První slabé místo: povolování, které umí znechutit i trpělivé
Větrná elektrárna není střešní solár. Nedá se namontovat za víkend. Potřebuje měření větru, dohodu s obcí, územní plán, posouzení vlivu na krajinu, hygienu hluku, ochranu ptáků a netopýrů, stanoviska dotčených orgánů, připojení do sítě a často i politickou odvahu. Každý krok dává smysl. Dohromady z toho ale vzniká labyrint.
Česko si ten labyrint léta pěstovalo. Výsledek vidíme v číslech. Více než 220 větrných elektráren v celé republice zní na první poslech slušně. Jenže celkový výkon 377,9 MW ukazuje, že mnoho zařízení je starších a menších. Moderní turbíny dnes běžně dosahují jednotek MW na kus. Několik dobře připravených parků by českou statistiku posunulo víc než roky drobných přírůstků.
Stát se to snaží napravit přes akcelerační oblasti. Ministerstvo životního prostředí a SFŽP v prosinci 2025 spustily výzvu pro obce a kraje na přípravu lokalit, kde by se obnovitelné zdroje schvalovaly rychleji. Rozpočet výzvy byl 104 milionů korun. To je krok správným směrem. Jenže samotná mapa ještě turbínu nepostaví. Musí následovat územní plánování, dohoda s lidmi a jasná ekonomika projektu.
Firmy by to měly sledovat velmi pozorně. Tam, kde obec větru řekne ano, může vzniknout lokální konkurenční výhoda. Levnější dlouhodobá elektřina. Možnost přímého odběru. Lepší pozice v dodavatelských tendrech. Tam, kde se projekt utopí v referendu vedeném stylem „vrtule nám ukradne výhled na řepku“, zůstane jen dražší síťová elektřina a další powerpoint o udržitelnosti.
Druhé slabé místo: síť a flexibilita, bez kterých vítr naráží do zdi
Postavit větrník je jen polovina práce. Druhá polovina je dostat jeho elektřinu rozumně do spotřeby. A tady Česko zaostává stejně bolestivě jako v povolování. Distribuční i přenosová soustava se dlouho stavěly pro velké centrální zdroje. Uhlí, jádro, velké teplárny. Obnovitelné zdroje přinášejí jiný režim. Výroba je rozptýlená, kolísá a potřebuje chytřejší řízení.
To není argument proti větru. Je to argument pro modernizaci energetiky. Větrná elektrárna vyrábí podle počasí. Firma spotřebovává podle směn, zakázek a technologií. Mezi tím musí stát obchodník, agregátor, bateriové úložiště, predikce a dobrá práce s daty. Bez toho se obnovitelná elektřina prodává za horší cenu, přetéká v nevhodnou chvíli nebo čeká na připojení, které se odkládá.
Právě zde vstupují do hry služby jako <a href="https://smartenergyshare.com" target="_blank" rel="noopener">řešení SmartEnergyShare</a>. Pro firmy není podstatné jen to, kdo elektřinu vyrobí. Podstatné je, kdy ji spotřebují, za kolik ji nakoupí, komu prodají přebytek a jak se zapojí do flexibility. Prakticky to znamená sledovat sdílení elektřiny, řídit odběr podle spotových cen a u větších provozů zvažovat obchodování flexibility.
Bez flexibility bude český vítr pořád vypadat jako problém. S flexibilitou se z něj stává nástroj. Baterie, řízená spotřeba, akumulace tepla, chlazení, kompresory, čerpání, nabíjení flotil. To všechno může posouvat odběr do hodin, kdy fouká a elektřina je levnější. Není to magie. Je to energetický management, který konečně přestal být excelovou tabulkou jednou za měsíc.
Proč firmy nemají čekat na ideální zákon
Česká energetika má zvláštní zvyk. Všichni čekají, až bude jasno. Jenže jasno nebude. Bude více obnovitelných zdrojů, více regulace, více volatility, více dat a více tlaku na uhlíkovou stopu. Firma, která čeká na dokonalý okamžik, si pravděpodobně koupí dražší řešení později.
Lex OZE II otevřel cestu ke sdílení elektřiny. Od roku 2024 se do praxe dostává Elektroenergetické datové centrum, alokační klíče a skupiny sdílení. ERÚ popisuje princip jednoduše: elektřinu, kterou nespotřebujete v místě výroby, můžete využít jinde nebo ji poskytnout dalším účastníkům za dohodnutých podmínek. Důležité je měření a vyhodnocení v patnáctiminutových intervalech.
Pro firmy to znamená novou vrstvu možností. Výrobní areál s fotovoltaikou může lépe využít přebytky. Skupina provozoven může řešit odběr koordinovaně. Obecní nebo průmyslový projekt s větrnou výrobou může část elektřiny směřovat ke konkrétním odběratelům. Ne vždy to bude jednoduché. Ale jednoduché nebylo ani DPH, datové schránky nebo kyberbezpečnost. Firmy si zvykly.
Kdo chce začít prakticky, měl by si udělat tři věci. Zmapovat čtvrthodinový profil spotřeby. Ověřit rezervovanou kapacitu a možnosti připojení. Spočítat scénáře nákupu, vlastní výroby, sdílení a flexibility. K tomu se hodí SmartEnergyShare pro firmy nebo technický dohled přes IoT monitoring. Bez dat je energetická strategie jen dražší forma hádání.
Kuba jako varování, ne jako exotická historka
Zmínka o kubánských blackoutech může znít jako vzdálená tragédie. Ostrov, stará infrastruktura, nedostatek paliv, politické selhání. Jenže princip je univerzální. Když se energetický systém dlouhodobě neobnovuje, začne lidem lézt do života brutálně. Nejdřív cenou. Pak nespolehlivostí. Nakonec strachem, jestli půjde chladnička, čerpadlo, internet, výroba nebo nemocnice.
Česko na tom není jako Kuba. Má silnou síť, jádro, propojení se sousedy, technické know-how a kapitál. Právě proto je zarážející, jak pomalu dokáže posouvat některé části moderní energetiky. Větrná energetika je dobrý test. Ne proto, že má vyřešit všechno. Ale protože ukazuje, zda umíme stavět nové zdroje v reálném čase, nebo jen vyrábět strategie do šanonu.
Firemní sektor by měl být v této debatě hlasitější. Ne ideologicky. Prakticky. Průmysl potřebuje elektřinu v zimě. Potřebuje dlouhodobě předvídatelné ceny. Potřebuje zelenější mix kvůli zákazníkům v Německu, Rakousku, Skandinávii nebo Nizozemsku. A potřebuje infrastrukturu, která unese elektrifikaci procesů, tepelná čerpadla, baterie i nabíjení dopravy.
Více o komunitních modelech, obcích a legislativě dává smysl sledovat na electric-share.cz. Technologičtější pohled na chytré sítě, predikce a řízení zdrojů se zase hodí hledat na smartenergyshare.info. Větrná energetika totiž nebude jen o stožárech. Bude o datech, smlouvách a schopnosti řídit spotřebu v čase.
Co by muselo nastat, aby se vítr konečně pohnul
První věc je rychlejší povolování v předem vybraných lokalitách. Akcelerační oblasti nesmí skončit jako další barevná vrstva v mapě, kterou všichni citují a nikdo nepoužívá. Obce musí dostat jasný ekonomický podíl. Ne jen pocit, že nesou vizuální dopad a elektřina odteče někam pryč. Peníze do rozpočtu, levnější elektřina pro místní odběratele, zapojení firem v regionu. Tohle funguje lépe než leták s obrázkem šťastné rodiny pod turbínou.
Druhá věc je připojování a flexibilita. Distributor nemůže být jen brzdou, ale ani kouzelníkem bez investic. Síť potřebuje posílení, digitalizaci a lepší práci s daty. Zdroje potřebují predikce výroby. Odběratelé potřebují motivaci měnit spotřebu. Baterie potřebují férový obchodní model. A agregace flexibility musí být normální tržní služba, ne klub pro pár zasvěcených.
Třetí věc je firemní poptávka. Pokud velcí odběratelé začnou chtít dlouhodobé kontrakty z českých obnovitelných zdrojů, projekty se budou financovat snadněji. PPA smlouvy, sdílení, lokální energetická společenství, kombinace FVE a větru, baterie u odběratele. To jsou nástroje, které mohou posunout trh rychleji než další kulatý stůl.
A čtvrtá věc je méně pokrytectví. Chceme levnou elektřinu, ale nechceme zdroje. Chceme průmysl, ale nechceme vedení. Chceme nezávislost, ale vadí nám každá stavba za horizontem. Takhle se energetika nedělá. Takhle se jen čeká, až účet přijde zvenčí.
Závěr: kdo si dnes neřídí energii, bude ji zítra jen platit
Česká větrná energetika zaostává hlavně ve dvou oblastech: v povolování projektů a v integraci do chytré, flexibilní sítě. To první brzdí nové turbíny. To druhé snižuje hodnotu elektřiny, kterou by mohly vyrábět. Dohromady vzniká problém, který firmy pocítí dřív než domácnosti. V cenách, v emisních reportech, v dostupnosti zelené elektřiny i v konkurenceschopnosti.
Nečekal bych, že se Česko do roku 2030 hladce dostane na 1,5 GW větru. Papírově ano, v prezentacích určitě. V terénu to bude tvrdší. Ale firmy nemusí čekat na ideální stát. Mohou měřit spotřebu, řídit odběr, vstupovat do sdílení, připravovat flexibilitu a hledat dlouhodobé dodávky z obnovitelných zdrojů už teď.
Kontroverzní předpověď? Vítězem české energetiky nebude ten, kdo bude mít největší elektrárnu. Bude to ten, kdo bude nejlépe vědět, kdy elektřinu spotřebovat, kdy ji uložit, kdy ji sdílet a kdy ji vůbec nekupovat.
Zdroje
- Česká společnost pro větrnou energii: Statistiky
- ERÚ: Zprávy o provozu elektrizační soustavy
- ERÚ: Sdílení elektřiny a energetická společenství
- MPO: Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu
- OTE: Dokumentace elektřina
Obchodujete s batteriovými úložišti nebo hledáte partnera pro flexibilitu a day trading elektřiny? SmartEnergyShare nabízí kompletní řešení pro BESS projekty od 50 do 250 kW — obchodování flexibility, SVR služby a IoT monitoring. Zjistěte víc →
Další články na toto téma najdete na: SmartEnergyShare.cz Firmy si roky kupovaly „zelenou elektřinu“ špatně. Hodino... Vice o česko spotřebovalo