Povolení do roka a do dne: Proč Česko ztrácí čas, zatímco Británie přešlapuje na akcelerátor
Zatímco Londýn omezuje soudní žaloby na energetické stavby a chystá nový zákon o energetické nezávislosti, česká fotovoltaická elektrárna čeká průměrně čtyři roky, než vůbec dostane razítko. Propast mezi ambicemi a realitou se prohlubuje — a na účet platíme všichni.
Britský obrat, který stojí za pozornost
Britská vláda letos v březnu oznámila zásadní změnu: nová legislativa omezí možnost podávat soudní žaloby proti plánovaným energetickým projektům, pokud tyto žaloby nemají reálnou šanci na úspěch. Souběžně se připravuje zákon o energetické nezávislosti (Energy Independence Act), jehož cílem je zkrátit průměrnou dobu povolování offshore větrných parků z devíti na čtyři roky.
Jde o přímou odpověď na skutečnost, že Británie má schválené kapacity obnovitelných zdrojů v hodnotě desítek miliard liber, které ale váznou ve frontě na připojení k síti nebo v odvoláních u soudů. Čistě pragmatická politika: buď systém zrychlíme, nebo klimatické cíle zůstanou jen na papíře.
Česká fronta čekatelů
Paralela s českým prostředím je bolestivě zřetelná. Podle dat Energetického regulačního úřadu (ERÚ) evidoval operátor přenosové soustavy ČEPS k začátku roku 2026 žádosti o připojení s celkovým instalovaným výkonem přes 28 000 MW — přičemž celková instalovaná kapacita všech elektráren v ČR dnes činí zhruba 22 000 MW. Jinými slovy, ve frontě čeká více projektů, než kolik jich fyzicky existuje.
Situace na distribuční úrovni není o nic lepší. ČEZ Distribuce, E.ON a PREdistribuce řeší tisíce žádostí ročně. Mnohé projekty — zejména komunitní energetika a průmyslové střešní instalace — čekají na vyjádření distributora šest až osmnáct měsíců, aniž by se pohnuly z místa.
Stavební povolení je pak samostatná kapitola. Novela stavebního zákona z roku 2024 slíbila revoluci a přinesla… smíšené výsledky. Digitalizace řízení na novém Stavebním portálu stále vázne, část úředníků přešla ze starého systému jen formálně a lhůty se v praxi příliš nezměnily.
Kde se ztrácí čas
Konkrétní případ za všechny: větrný park Mravenečník na Vysočině podal první žádosti o územní rozhodnutí v roce 2019. Dnes, v roce 2026, stále není v provozu. Kombinace odvolání sousedních obcí, dvou kol EIA, změny zákona uprostřed řízení a personálního podstavu krajského úřadu způsobila zdržení, které projekt prodražilo o stovky milionů korun.
Nejde o výjimku. Studie organizace Frank Bold z roku 2025 analyzovala 47 obnovitelných projektů nad 1 MW a zjistila, že průměrná délka povolování od záměru po pravomocné rozhodnutí činí 6,2 roku. U větrných elektráren je to dokonce 8,4 roku — déle než v kterékoli jiné zemi EU s výjimkou Rumunska.
Srovnání s Německem, kde spolková vláda zavedla přednostní zájem obnovitelných zdrojů (Überragendes öffentliches Interesse) a zkrátila EIA na 18 měsíců, je pro českou administrativu nepříjemné čtení.
Komunitní energetika jako nová fronta
Paradoxně největší potenciál i největší administrativní chaos panuje v oblasti komunitní energetiky. Zákon č. 303/2024 Sb. o komunitní energetice sice konečně vstoupil v platnost, ale prováděcí vyhlášky ERÚ se na sebe nechaly čekat a výkladové problémy přetrvávají.
Energetické komunity — sdružení domácností, obcí a firem, která společně vyrábějí a sdílejí elektřinu — mohly být letos motorem decentralizované transformace. Místo toho se mnoho iniciativ zaseklo na základní otázce: jak správně zaregistrovat společenství a nastavit sdílení přes OTE (Operátor trhu s energií), aby účastníci skutečně profitovali.
Přitom zájem ze strany občanů roste. Platformy jako Smart Energy Share evidují prudký nárůst dotazů od obcí a bytových družstev, které chtějí investovat do sdílené fotovoltaiky, ale tápají v legislativním bludišti. Potenciál je obrovský — Česko má přes 6 200 obcí, z nichž většina dosud žádný vlastní zdroj energie neprovozuje.
Co konkrétně navrhuje česká odborná komunita
Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) pracuje na aktualizaci Státní energetické koncepce, jejíž nová verze by měla vyjít do konce roku 2026. Z interních konzultací pronikají návrhy, které by mohly situaci zásadně změnit:
Zkrácení lhůt pro připojení. Distribuční soustavy by musely do 60 dnů vydat závazné stanovisko k připojení zdrojů do 1 MW — dnes zákon garantuje jen 30 dní pro vyjádření, nikoli závazné rozhodnutí, a praxe je jiná.
Přednostní zájem OZE v EIA. Po vzoru Německa by obnovitelné zdroje dostaly status nadřazeného veřejného zájmu, čímž by se zúžil prostor pro obstrukční odvolání.
Digitální fronta žádostí o připojení. ČEPS a distributoři by museli zveřejňovat aktualizovaný seznam kapacit v reálném čase — podobně jako funguje aukční systém v Dánsku nebo Finsku.
Záruky pro komunitní projekty. Zvláštní zjednodušený režim pro projekty energetických komunit do 6 MW, s maximální délkou řízení 24 měsíců od podání kompletní žádosti.
Biometan a vodík: příběh, který teprve začíná
Britský zákon o energetické nezávislosti nezahrnuje jen elektřinu — výslovně počítá s biometanem jako strategickou surovinou. Irská zkušenost, kde anaerobní digesce zemědělských odpadů pokrývá přes 12 % spotřeby zemního plynu v lokálních sítích, je pro Česko inspirativní.
ČR má zemědělský potenciál pro výrobu biometanu odhadovaný ERÚ na 3–5 TWh ročně — zhruba 5–8 % současné spotřeby zemního plynu. Bioplynových stanic je v provozu přes 500, ale přechod na biometan (čištění na standard zemního plynu a vtláčení do sítě) zatím zvládlo jen několik jednotek. Hlavní brzdou? Opět administrativa a nejasné podmínky připojení k plynárenské síti.
Třetí evropská vodíková aukce, která letos rozdělí 1,1 miliardy eur, je pro české firmy dosažitelná — ale pouze pokud budou mít kde stavět elektrolyzéry a jak k nim přivést obnovitelnou elektřinu. Bez zrychleného povolování je to začarovaný kruh.
Británie jako zrcadlo
Je snadné říct, že britský model nelze přenést do českého prostředí — jiná právní tradice, jiná hustota osídlení, jiné politické klima. To je pravda. Ale základní logika platí všude: pokud chcete dekarbonizovat do roku 2050, nemůžete si dovolit, aby průměrný projekt obnovitelného zdroje čekal na povolení déle, než trvalo postavit celou jadernou elektrárnu Temelín.
Británie se rozhodla pro pragmatismus: omezit obstrukce, urychlit řízení, dát systému jasná pravidla. Česko stojí na rozcestí. Aktualizace Státní energetické koncepce a chystaná novela energetického zákona jsou příležitostí, která se nemusí opakovat.
Otázka není, zda si to Česko může dovolit. Otázka je, zda si může dovolit to nedělat.
Zdroje
- Energetický regulační úřad — Roční zpráva o trhu s elektřinou 2025
- Frank Bold — Analýza délky povolování OZE v ČR (2025)
- UK Department for Energy Security and Net Zero — Energy Independence Act (2026)
- OTE — Statistika komunitní energetiky v ČR (Q1 2026)
- Evropská komise — Hydrogen Bank: Third Auction Results (2026)